Byla jsem vybrána. Dostala jsem úkol. Mám shrnout celou naší cestu do Anglie na jednu stranu A5. Je to možné? Podle mě ne. Všechno, co se mi honí hlavou, když si vzpomenu na cestu do Anglie, nemůžu popsat na tak malý kus papíru. Neřeknu vám, co jsme který den dělali. To jsem zkoušela. Sloh byl dlouhý a nečtivý. Proto jsem se rozhodla pro jiný styl. Uvidíme, jak to tentokrát dopadne.
Během těch pár dnů, které jsme strávili v Anglii, jsme navštívili všechny známé památky od St. Paul’s Cathedral, Tower, přes London Eye, Big Ben, Buckingham Palace až po Přírodovědné muzeum a Westminster Abbey. Všechny památky byly velkolepé a rozhodně nezklamaly má očekávání. Dovolte mi ale rozepsat se o jedné památce, která mě oslovila nejvíce, a proto se mi o ní nejlépe píše.
Překrásná univerzita v Oxfordu. Na první pohled jsem se do ní zamilovala. Kamenné stěny a zdobení na nich působilo, jako bych se vracela do dávných časů. Z toho místa dýchá moudrost a vědomosti. Koleje jsou nádherné, i když si umím představit, že na vytápění ne moc příhodné. Na celém Oxfordu byla nejlepší knihovna. Rozsáhlá se starými svazky, vypadala jako z různých filmů, ve kterých knihovny tolik obdivuji. Kouzelné místo.
Nebylo by správné, kdybych se nezmínila o nejsilnějším zážitku, o hostitelské rodině. Velice mladě vypadající černoška si pro nás přijela s širokým úsměvem na tváři. Zpočátku jsme byly zamlklé. Po vydatné večeři jsme se daly do řeči. Ukázalo se, že s paní se výborně povídá a probraly jsme všechno od koníčků, školství až po problém s tvrdým a měkkým i. Paní byla přívětivá, mluvila pomalu, abychom jí rozuměly, a trpělivě opravovala drobné chyby, kterých jsme se dopouštěly. Nejlepší bylo zjištění, že hodiny ve škole nesou své ovoce a lidé kolem vás podporují. Když rozumějí vám a vy rozumíte jim, řeknou vám, že mluvíte dobře. A nezáleží na počtu chyb, které uděláte. Máte za jedna.
Hana Roubalová, kvarta
